Písečné duny v Mui Ne

Ráno jsme zabalili vše potřebné na cestu po okolí Mui Ne – především doufáme, že narazíme na parádní pláže a konečně se vykoupeme v moři. Snídat ve městě se nám nechce, a tak rovnou vyrážíme půjčit motorku. První možnost zapůjčení motorky je hned na rohu našeho ubytování, ale když se dozvídáme cenu, tak s díky a úsměvem na rtech odmítáme a jdeme hledat dál. Jelikož motorku zde a v celém Vietnamu půjčuje snad úplně každý, tak stačí ujít jen pár dalších metrů a máme motorku za poloviční (standartní) cenu. Rovnou vyrážíme podél moře z města na první benzínovou pumpu, kde bereme plnou do naší úplně prázdné nádrže – sám pumpař se divil na, co jsme vlastně dojeli na pumpu – asi výpary.

V první řadě chceme vidět jedno z největších lákadel v Mui Ne, kterými jsou písečné duny a jelikož jsou písečné duny na druhé straně od našeho ubytování, tak se vydáváme skrz celé město zpět a dál na druhou stranu. Po chvíli křižování města a užívání si motorky dorážíme na turisticky velmi vytěžované místo, na písečné duny v Mui Ne. Zastavit někde u silnice není skoro možné, i když jsme se o to pokusili. Ve chvíli kdy motorka zastavila, se na nás vrhla dobrá desítka dětí, ať si od nich půjčíme kus lina a jdeme se klouzat po dunách. Nechceme, chceme jen zaparkovat motorko, ale ani to není možné. Děti nás drží za ruce a batohy. Motorku drží za řídítka. Trang vykřikla: „jeď pryč!“ Nemohl jsem, protože bych ty děti musel zajet, ale nakonec se nám povedlo dostat z dětských spárů a motorku jsme za úplatek 10 000 dongů zaparkovali u stánkaře na druhé straně silnice. Začínáme mít hlad, ale bohužel všude prodávají pouze mořské plody, které nevypadají zrovna lákavě, a proto vyrážíme na písečné duny. 

Mui Ne - písečné duny

Konečně jsme se dostali na vzdálenější písečné duny, dál od všech nabízečů, prodavačů, hlídačů – prostě lidí a užíváme si výhledů a chvíle klidu. 

Mui Ne - písečné duny

Mui Ne - písečné duny

Písečné duny jsou fajn, ale jelikož máme písek úplně všude, tak vyrážíme na motorce dál podél pláží a hledáme tu pravou, kde budeme úplně sami. Nakonec uhýbáme z hlavní silnice a jedeme stále dál, až se dostáváme skrz nejrůznější resorty na samý konec uličky, která nikam nevede – to se ve Vietnamu stává velmi často. Nakonec nacházíme místo, kde je i surf spot a tak neváháme a jdeme okouknout pláž. Motorku necháváme zaparkovanou pod palmou u silnice, když se z ničeho nic spustí neskutečná průtrž mračen – to se ve Vietnamu stává také velmi často, alespoň tedy nám. Tento vydatný déšť trval třeba dvacet minut, ale byl natolik vydatný, že nám utopil motorku, která nechtěla naskočit za žádnou cenu. Motorku jsme tedy odtáhli před jeden resort, kde jsem ji tak dlouho tůroval, až konečně někdo přišel – to byl samozřejmě záměr (někoho přivolat, kdo pomůže, opraví, řekne kde je opravna …), ale ani chlapíci z ochranky resortu naši motorku nedokázali nastartovat, a tak jsme na kost promočení a hladový motorku začali tlačit „domů“. Prostě někam dál, protože jsme od půjčovny (našeho ubytování) byli asi 40 km. 

Mui Ne - písečné duny

Motorku jsme naštěstí nemuseli tlačit daleko. Zaparkovali jsme ji před restaurací, která už bohužel nevařila a dali jsme si čaj a kávu – bohužel oboje ledové, což nás zrovna nezahřálo na těle ani duši. Tlačíme dál a už jen tak ze zvyku zkouším motorku nahodit, když najednou naskočila. Paráda – jsem opravář (nejsem). Pravděpodobně se voda vypařila nebo odtekla pryč od baterky a konečně můžeme pokračovat dál v cestě, ale raději v cestě zpět. 

Mui Ne - písečné duny

Mui Ne - písečné duny

Při zpáteční cestě se nám podařilo najít jedno otevřené občerstvení u silnice, a tak neváháme ani sekundu a už do sebe tlačíme snídani, oběd a svačinu zároveň, přičemž vše hojně zapíjíme třtinovým mokem. Po jídle ještě relaxujeme ve stínu občerstvení, než vyrazíme hledat onu „naši pláž“, ale nachází jen pláže u resortů, kde chtějí velké vstupné i za hlídání motorky. Stačí ujet po silnici kousek dál (to je jak u nás na Mácháči), pak sjet svah k pláži a rázem se člověk ocitne na vlastní pláži, bez lidí a bez zbytečných poplatků.

Pláže nedaleko Mui Ne

Moře bylo bohužel dost studené nebo naše těla moc rozpálená, a tak Trang ve vodě svlažila jen své krásné nožky a nasbírala několik mušlí. Pláže ve Vietnamu jsou dost zanedbané a špinavé, ale i tak mají své kouzlo, protože málokde se Vám naskytne podívaná, jak se po plážích prohánějí stáda krav apod. Užíváme si klidu a pohody. Při odjezdu jsem dostal nápad se projet na motorce po pláži, ale bohužel je motorka příliš těžká nebo nemá takový výkon, aby po písku letěla jako blesk, a tak se v písku boříme a naše snažení končí téměř pádem z motorky. Nakonec se nám podařilo motorku vytlačit zpět na silnici, po které jsme se vrátili po pobřeží kolem písečných dun až k našemu ubytování.

Pláže nedaleko Mui Ne

Motorka má bezednou nádrž, a tak vyrážíme ještě do sousedního města Phan Thiet, které jsme přejmenovali na město motorek, a trochu nás mrzí, že nás řidič autobusu nevysadil předešlou noc právě zde – kde měl. Hned po příjezdu do města Phan Thiet jsme se shodli, že jsme zase ve Vietnamu a to se nám líbí. Chvíli jsme se proháněli městem na motorce, nakoupili večeři a odvezli jsme si ji na pláž k západu slunce. Trang bageta moc nechutnala, a tak udělala dobrý skutek a nakrmila masem z bagety místní krysy.

Dnešní den byl opět velmi dlouhý a motorku jsme vraceli až za tmy. Ve vedlejším obchůdku jsme koupili jízdenku na druhý den do Dalatu. Cena byla přibližně stejná jako na baolau. Odjíždíme v 6:15 od naše ubytování, takže se nebudeme muset ráno nikam trmácet.

Saigon v ulicích Saigonu a přesun do Phan Thiet

Ráno opět budíme našeho hostitele spícího na zemi v restauraci, loučíme se a vyrážíme uložit krosny do autobusové společnosti, která nás odpoledne odveze do Phan Thiet. Krosny jsme zanechali na domluveném místě a nalehko vyrazili na autobus do ulice plné krámků, kde se dá sehnat úplně vše, nač si člověk vzpomene. Bohužel většina krámků je děsně prťavá a jejich obsluha nám neustále stála za zadkem a koukala, zda něco nepotřebujeme, z čehož byla Trang mírně rozladěna, ale nakonec se nám podařilo i něco málo koupit. V poledne se udělalo v asfaltově betonovém Saigonu nesnesitelné horko, a tak jsme nějakou chvíli před odjezdem trávili v městském parku a pozorovali místní při jejich každodenních činnostech. 

Saigon

Místa, která je třeba navštívit v Saigonu, jsou popsanánapř. zde.

V 14:45 jsme vyrazili lůžkovým busem směr Phan Thiet, kam máme dorazit až večer. Lůžková úprava autobusu nás velmi překvapila, protože způsob přepravy a provedení lůžek byl velmi komfortní. Po několika hodinách jízdy busem jsme dorazili na místo, bohužel nás řidič autobusu zavezl o město dál, než jsme původně chtěli a přišlo první docela velké zklamání ve Vietnamu. Město nepřipomíná Vietnam, ale Rusko. První dojem – nelíbí se nám tu. Najít zde ubytování také nebylo lehké, ale nakonec se zadařilo a našli jsme celkem pěkné ubytovaní za přijatelnou cenu. Přemýšlíme, zda druhý den ráno hned neodjet, ale zkusíme dát tomuto místu šanci a zůstaneme dvě noci.

Saigon - lůžkový bus do Phan Thiet

Vyrážíme do ulic na jídlo, ale všude nabízejí pouze mořské plody, o které nemáme zájem. Všude jsou ruské nápisy, azbuka a plno Rusů, ale nakonec se nám podařilo najít Vietnamskou restauraci, ale připravili nám Pho Bo z pytlíku – tedy další zklamání.

Zde je popis toho jak má vypadat správná příprava vietnamsképolévky Pho.

V našem ubytování nejde WiFi, a tak nemůžeme naplánovat další cestu nebo zjistit co zajímavého se nachází v našem okolí. Je půlnoc – jdeme spát.

Poslední noc v Saigonu

Dnešní den byl opravdu náročný a hodně upocený, takže hned po příchodu na pokoj jsme museli zalézt do sprchy. Sprcha se ve Vietnamu stává mít velmi oblíbeným místem a je mi jedno jestli se sprchuju sprchou nebo pouze polévám mističkou s vodou, protože standartní sprcha není např. standartním vybavením koupelny.

Vedle našeho hostelu se nachází podnik, který nabízí nejrůznější masáže, včetně thajské za 150 000 dongů, kterou chce Trang po sprše vyzkoušet. Hned na ulici nás vítají spoře oděné slečny masérky a vedou nás dál do patra, kde má vše probíhat. Mě se zatím z nepochopitelného důvodu odvádí nepříliš atraktivní slečna o patro výš než Trang. Nerozumíme, ale asi mají jedno patro pro pány a jedno pro dámy. Po chvíli je však důvod jasný… O patro výše se provádějí extra masáže za příplatek, o které jsem neměl zájem, což slečna masérka zezačátku nemohla pochopit. Musel jsem jí vysvětlit, že Trang je moje dlouholetá přítelkyně a není to zaplacená Vietnamka, která mi zpříjemňuje pobyt ve Vietnamu. Slečna byla asi zklamaná, že si nic nepřivydělá a odvedla mě o patro níže k Trang. Dostal jsem tedy jinou masérku a pak už vše probíhalo podle masérských regulí. Pravou thajskou masáž jsem zažil před několika lety v Thajsku, a proto jsem mohl srovnávat a tato masáž se thajské blížila opravdu jen vzdáleně, ale byl to fajn zážitek.

Trang se masáž také zamlouvala, jen ji neměla, tak veselou jako já, ikdyž na začátku jejich masáže si masérka na Trang pouze sedla a několik minut psala smsky …

Zde je popsaný podobný příběh z masérského salónku. 

Po masáži jsme standardně zapadli do některé z restaurací a povečeřeli, pojedli a dokoupili suvenýry, které zde nestojí opravdu nic v porovnání s marketem, který jsme navštívili nedaleko Sapy.

Saigon night

Trang stále papá prášky proti bolesti zubů a nejhorší je snad zažehnáno, protože prášky opravdu zabírají.

Saigon – výlet na Cu Chi tunnels

Ráno jsme si tradičně přivstali, abychom se stihli v klidu nasnídat a vyrazit na bus, který by nás s jedním přestupem měl odvézt až ke vstupní bráně do objektu Cu Chi tunnels. Scházíme z patra do restaurace, kde je šero, protože jsou ještě všechny okna a dveře zabedněná. Po chvíli tápání ve tmě nacházíme na zemi spícího mladého Vietnamce, kterého se nám po chvilce pošťuchování povedlo probudit. Otevřel nám rolovací vrata, která za sebou zase zatáhl a pravděpodobně pokračoval ve spánku. Na ulici nás hned políbil horký vlhký vzduch. Podle připraveného plánku jsme po chvilce hledání našli autobusové nádraží i autobus č. 13, kterým zanedlouho vyrážíme z centra města. Cena lístku je 7 000 dongů. Za tuto cenu jsme ujeli snad 50 kilometrů. Z autobusu jsme viděli neuvěřitelné tlačenice motorek, který jezdí v obou směrech hlava nehlava, přeplněné kruhové objezdy (nelze popsat to člověk musí vidět resp. zažít) a nekonečné řady krámků, které chce Trang zítra navštívit.

Snad po hodině a půl přesedáme na autobusovém nádraží na bus č. 79 nebo č. 94, který jede až před bránu Cu Chi tunnels. Na tomto autobusovém nádraží se nejčastěji nechají turisté nachytat a přesvědčit, že dál již nic nejede a musí cestovat taxíkem za, který zaplatí třeba i 400 000 dongů. Já věděl, že autobus pojede a nakonec taky přijel. Po další slabé půlhodince jízdy autobusem za pouhých 6 000 dongů jsme na místě. Podrobný popis cesty veřejnou dopravou je k dispozici také zde.

Po zaplacení vstupného jsme zamířili jedinou možnou přístupovou cestou k prohlídce muzea, které se nachází nedaleko vstupní brány. Cena za vstup byla odlišná pro mě (asi turista) a Trang (místní) - celkm 110 000 dongů. Také se zde na jihu Vietnamu poprvé setkáváme s odlišným jihovietnamským dialektem, který je odlišný od severovietnamského a Trang občas přesně nerozumí radám od místních - kam máme např. jít apod., ale je na tom pořád o cca 100% lépe než já. 

Cu Chi tunnels - chrám padlých vojáků

Muzeum, který připomíná chrám je po celém svém obvodu od země až po strop vyskládán štítky se jmény padlých Vietnamců během války ve Vietnamu. Jména jsou nejčastěji ve věku plus mínus 25 let..

Cu Chi tunnels - na stěnách jména tisíců padlých vojáků

Po prohlídce chrámu nastalo zdlouhavé bloudění po rozlehlém areálu, protože značení není zrovna ideální nebo odvádí návštěvníka mnohdy na nezajímavá místa. Naštěstí potkáváme skupinku lidí, kteří taktéž jako my hledají vstup do tunelů a v tom na nás mává chlapík, ať jdeme na prohlídku tunelů. Vstupní „kasa“ se nachází za jakousi budovou a není vidět – proto tedy to zdlouhavé hledání po okolí.

Cu Chi tunnels - střílny

Na začátku jsme shlédli dobové dokumentární video o této tunelové válce. Vyrážíme do džungle, kde se nacházejí různé tunely, podchody, pasti, střílny… Náš průvodce je mladý Vietnamec a téměř vše si můžeme vyzkoušet, všude zalézt a vše prolézt. Při prolézání několikátého tunelu mě začínají děsně bolet nohy, protože vše procházím v mírném předklonu s pokrčenýma nohama. Trang je v pohodě, protože je malá a tunely jsou stavěné pro malé Vietnamce. Tunely se v některých místech záměrně zúží natolik, aby se v nich během války velcí Američané zasekli a Vietnamci je přišli "dorazit". 

Cu Chi tunnels - vstup do střílny

V tunelech je obrovské vedro, takže jsme úplně mokrý a jelikož jsme v džungli, je zde i velké množství komárů a náš repelent je výjimečně na pokoji. Trang je poštípaná od hlavy až k patě.

Cu Chi tunnels

Na konci prohlídky, která trvá přes hodinu, jsme se opláchli u bambusové sprchy, v podzemní kuchyni jsme posvačili batáty s cukrem a vyrazili zpět na autobus. Před vstupem do areálu posedává několik prodejců ovoce, které jsme chtěli koupit, ale jelikož právě přijížděl bus zpět do centra, museli jsme naskočit. 

Na první mezistanici jsme zaběhli nakoupit ovoce na cestu. Prodavač na nás neměl asi moc náladu, protože si opravoval motorku a za děsnou hromadu ovoce chtěl pouze 20 000 dongů – hlavně ať jsme pryč. 

Cesta zpět do Saigonu

Po příjezdu zpět do Saigonu jsme zalezli do Sushi baru, kterého si všimla ráno Trang. Z ulice tento podnik vypadal skoro jako každý jiný, ale od chvíle kdy nám obsluha otevřela dveře, vítala plynulou angličtinou, usazovala ke stolu a přistrkávala židle u stolu - jsme začali tušit, že nebude něco v pořádku. Vysvětlení přišlo záhy s otevřením jídelního lístku. Tento sushi bar byl trochu mimo vietnamskou realitu. Klidně bych odešel, ale Trang nechtěla… Objednali jsme pár kousků sushi a bylo to, to nejlepší sushi, které jsem, kdy jedl. Prostě paráda. 

Saigon

Cestou do našeho ubytování jsme ještě zabookovali v jedné z cestovek autobus na druhý den, který by nás měl odvézt do Phan Thiet. Cena byla jen o maličko vyšší než na baolau, a tak rovnou jízdenku kupujeme. Ještě se nám podařilo k jízdence zajistit celo dopolední hlídání krosny, přímo v cestovce, protože už nebudeme mít zaplacené ubytování a je lepší důvěřovat místnímu Vietnamci, než celé dopoledne tahat 20 kg krosnu na zádech.