Původně jsem myslel, že blog posledním článkem ukončím a nechám jej dožít vlastním životem a až jednou jej ukážu svým dětem, která místa jsme navštívili ... :) Pak mi ale došlo, že by to byla velká škoda ... Škoda přestat psát a informovat další cestovatelé, kterým by některá informace mohla být k užitku a ušetřit čas či peníze.
víza do Vietnamu
Již před časem došlo ke slevě na vízech pro občany České republiky a od 1.2.2017 došlo k další změnám, a proto další informace ohledně víz nalezenete na tomto odkazu.
Informace o putování po Severním Vietnamu naleznete zde.
Dnešní den a následující den byl už ve znamení loučení a
mého odjezdu zpět do České republiky. Ráno jsme se opět zašli k sousedce
na snídani a pomalu vyrazili na vlakové nádraží, odkud jsme cestovali cca 2
hodiny do Hanoje. Hanoj je obrovská a ztratit se v ní není vůbec složité,
a proto se nám to povedlo velmi rychle. S přibývajícím časem bohužel
nastupovalo i nesnesitelné horko, které v betonovém městě člověk pociťuje
ještě více než v horách, lesích, u moře či kdekoliv jinde ve Vietnamu.
Bylo kolem poledního, je vedro, taháme těžké krosny, ztratili jsme se, takže
ideální podmínky na hádku a vyčítání – čí je to vlastně vina. Jezdíme autobusy
tam a zpět, pronajímáme řidiče motorek a výsledek NIC. Stále nás odváží na plus
/ mínus místo, které jsem měl poznamenané na papírku – je to místo odkud musíme
brzo ráno jet autobusem na letiště. Vietnamci jsou výborní a hlavně pomohou za
každých okolností – poradí, u toho se usmívají, že si člověk myslí, že mu
opravdu rozumí, ale opak je pravdou.
Hanoj
Konečně jsme našli městkou mapu, kde bylo popsáno místo
(číslo autobusu jedoucího na letiště), které hledáme. Pravděpodobně jsem špatně
odečetl místo z google mapy nebo od posledního leteckého snímkování Hanoje
autobusovou zastávku posunuli o 500 metrů, přejmenovali nástupní stanici nebo
nevím - vlastně to ani vědět nechci, protože bych se muset při vzpomínce na
tyto Hanojské chvíle zase naštvat …
Hanoj
...a konečně jsme našli autobusovou zastávku – místo odkud jezdí
bus na letiště – první úspěch byl za námi. V místě zastávky prodávali
třitinovku, kterou jsme opravdu potřebovali – jinak bychom asi umřeli žízní.
Sedíme, pijeme a začínáme spolu opět komunikovat a v tom se před námi
srazilo několik motorek… Řidiči se navzájem posbírali (provoz se nezastavil) a
košíky na motorkách naplnili rozsypaným nákupem a pokračovali všichni vesele
dál. Po třech týdnech ve Vietnamu nás takové věci nechávají naprosto klidnými –
prostě normálka.
Hanoj
Opustil jsem Trang a vyrazil na lehko hlouběji do města
hledat ubytování, a jelikož jsme docela na periferii Hanoje, najít ubytování
nebude snadné. Začalo pršet – prostě padaly provazy vody z nebe, a když už
jsem byl úplně promočený, povedlo se mi najít asi po hodině běhání jedno –
opravdu jedno jedině ubytování za 300 dongů. Majitel nerozuměl vůbec anglicky,
takže jsem doufal, že podání ruky bude dostatečná záruka toho, že se za chvíli
vrátím i s Trang. Kreslil jsem mu dva lidi – holka, kluk, jedna postel,
autobusová zastávka, 1km – 30min … že se vrátíme a ubytujeme.
Hanoj
Přestalo pršet, a tak jsem se vrátil pro Trang a sdělil
možnosti ubytování – přesun jinam po Hanoji nepřipadal v úvahu, protože
bychom ráno nestihli bus na letiště. Dorazili jsme na ubytování, zahřáli se ve
sprše a konečně zvesela vyrazili ven – na jídlo, pití, trhy …
Hanoj
Během posledních společných hodin ve Vietnamu jsme toho
chtěli stihnout ještě maximum a dát si to, co si já možná už nikdy nedám nebo
si to nedám alespoň v takové kvalitě jako právě zde, v tuto chvíli a
s Trang. Nakoupili jsme mini ananasy, dračí ovoce, sušené hovězí, liči,
limetky, oj, dali jsme si speciální plněné vietnamské palačinky, koupil jsem si
nó lá – tradiční vietnamský klobouk a Trang tričko, zašli jsme na točené
hanojské pivo do restaurace, kterou zanedlouho rozehnala projíždějící policejní
patrola – ve skutečnosti to znamenalo, že se všichni z ulice museli
přesunout – schovat do zadní části restaurace…
Hanoj
Hanoj
Hanoj
V noci jsme toho už moc nenaspali, protože jsme přišli
pozdě a ráno vstávali velmi brzo. Trochu napětí, zda autobus přijede – přijel a
jel rychleji, než jsme čekali, a tak jsme na letiště dorazili v pohodě
s časovou reservou. Je vtipné, jak je svět malý, protože během čekání na
můj let si k nám přisedla starší vietnamská žena a Trang se nemohla zbavit
pocitu, že tu ženu zná … Nakonec si vzpomněla a v ženě poznala svou
bývalou učitelku chemie z Ústí nad Labem (UJEP).
Hanoj
Xin Chào Việt Nam
Loučení – pro Trang přijel odvoz zpět do Yen Lac, kde bude
ještě týden s rodinou, mezitím co já budu doma bez ní truchlit … Mě už
čekal jen nudný, několik hodin dlouhý let do Moskvy a další let zpět do Prahy.
Na letišti v Moskvě, kde jsem měl několik hodin na přestup, si ke mně
přisedla jedna thajská slečna cestující z Bangkoku do Prahy, a když se
dozvěděla, že také letím do Prahy, nesměl jsem se jí vzdálit z dohledu –
měla strach, že jí uletí letadlo, takže když jsme se potkali v letadla,
tak mi s rozzářeným úsměvem zamávala a řekla, že teď už to bude
v pořádku. Těsně před startem se ozvalo z pilotní kabiny, že kvůli
silnému větru musíme odložit odlet o několik minut, a opravdu to bylo jen
několik minut, protože se ozvalo, že máme povolení ke startu…
Cesta domů
Cesta domů
Cesta domů
Další cesta už byla v pohodě – v Praze si mě
vyzvedli rodiče, odkud jsme pokračovali až do Děčína.
V den odletu, kdy měla Trang cestovat domů, mi zazvonil
v noci telefon – byla to Trang, že jí volali z Aeroflutu, kvůli
zrušenému letu… Vyskočil jsem z postele a hledal její nový let, který ji
aeroflot vygeneroval … V tuto chvíli si člověk uvědomí jak je internet
skvělá věc, protože za chvilku měla Trang všechny potřebné informace o novém
letu. Ráno jsem pro jistotu ještě zavolal na aeroflot a všechny údaje ověřil –
teď už jen čekat na její návrat.
Rodinné foto
Celkově zpáteční let se moc nepovedl, protože i nový let měl
několik hodin zpoždění, ztratila se zavazadla – resp. odletěla jiným letadlem,
a tak je dovezli z Prahy lehce poničená až druhý den o půlnoci… ale
konečně jsem měl svou Trang zase u sebe… a teď už stačí jen sestříhat video a těšit se na další cestu do Asie…
V tuhle chvíli už víme, že to bude Thajsko, protože máme koupené letenky,
takže příští blog bude z thajského putování.
Ráno jsme vyrazili na snídani a hned kousek od hotelu našli
výbornou restauraci. Pravděpodobně jsme byli u nějaké paní doma, která si
přivydělává vařením jídla. Objednali jsme si výborné bun cha s hromadou
bylinek, nakládaným bambusem a spoustou dalších dobrot. Při placení nám trochu
spadla brada, protože paní chtěla 30 000 dongů, což je v přepočtu
necelých 30Kč za dvě plnohodnotná, poměrně velká jídla neskutečně dobrá cena.
zátoka Tam Coc
Po snídani jsme skočili na motorku a vyrazili hledat paní do
políček kolem zátoky Tam Coc. Když jsme se blížili k vrátnici, přidal jsem
plyn, dle rady naší dnešní průvodkyně a stejně jako spousta dalších, asi
místních Vietnamců, jsme projeli 70 km rychlostí vrátnicí, tedy bez placení.
Uprostřed políček jsme našli strom, kde jsme zaparkovali naší motorku a
vyhlíželi naší loďku, která se opravdu za chvilku objevila. Paní z loďky
na nás mávala už z velké dálky. Nalodili jsme se, ale museli jsme chvíli
počkat, než projedou turisté, kteří řádně zaplatili, a hlavně pro, aby neměla
naše průvodkyně problémy, že nás vozí na černo a peníze ji jdou přímo do kapsy.
mapa - Ninh Binh a zátoka Tam Coc
zátoka Tam Coc
Než jsme vyjeli na cestu, čekali jsme v jednom ze
slepých ramen zátoky a krátili si chvíli pojídáním plodů z lotosového
květu. Byla to výborná svačinka.
zátoka Tam Coc
zátoka Tam Coc - lotosový květ
Konečně jsme vyrazili na cestu, bylo příjemné počasí,
protože na řece nebylo úmorné horko. Proplouvali jsme nejrůznější zákoutí,
jeskyně a rákosiny. Paní tu a tam zastavila, s někým pokecala a jelo se
dál… Například zastavila u chlapíka, který vezl v loďce nějaké plody,
které s ním směnila za pitnou vodu a vyměněné plody nám hned nabídla. Paní
byla celkem dost upovídaná a tak s ní Trang povídala přes dvě hodiny …
Jsme totiž zpět na severu Vietnamu a zde Trang už rozumí téměř každému.
zátoka Tam Coc
zátoka Tam Coc
zátoka Tam Coc
Po příjemně stráveném dopoledni na lodičkách jsme vyrazili
na motorce opět prozkoumávat okolí Ninh Binh. V odpoledních hodinách jsme
se zastavili u silnice, kde jsme doplnili tekutiny. Nejdříve jsme si dali každý
třtinu, pak jsem si dal pivo a Trang cca 1litr kokosové šťávy.
kokosová šťáva
bia Hanoi
Když jsme byli řádně odpočinutí, zajeli jsme na vlakové
nádraží koupit lístky do Hanoje, kam musíme odcestovat zítra ráno. Večer jsme
si už dali pohoda na balkoně, pozorovali vše pod námi a vzpomínali, co vše jsme
za těch pár dní stihli vidět, zažít a prožít.
V dopoledních hodinách se nám konečně podařilo dorazit
do provincie Ninh Binh, která se rozkládá v severní části Vietnamu.
Hlavním městem provincie Ninh Binh je stejnojmenné město Ninh Binh, ležící mezi Rudouou řekou a řekou Ma. V městě Ninh Binh není na vietnamské poměry nic
extra zajímavého, ale nabízí levné ubytování a je výchozím bodem do zátoky Tam Coc,
která láká velké množství turistů.
Při plánování cesty po Vietnamu jsem se na toto místo opravdu
těšil, jednak díky překrásné kopcovité krajině, krasovým jeskyním a vlnící se
řece mezi kopečky, kde si lze najmout lodičku, ale i proto, že se to bude
jednat o jedno z posledních míst, kde uvidíme ještě před odjezdem zpět do
České republiky krásy vietnamské přírody.
Nejdelší cesta vlakem po Vietnamu Da Nang - Ninh Binh
Nádraží v Ninh Binh není stejné jako ostatní vlaková
nádraží, která jsme po Vietnamu navštívili. Většinou se jednalo a malinká
přeplněná nádraží, kde bylo horko a nepořádek. Nádraží v Ninh je nové,
moderní, rozsáhlé a čisté, ale téměř liduprázdné. Před nádražím se nás ujal
chlapík, který nás pozval, na čaj a dýmku, kterou s díky odmítám, protože
bych si rád z tohoto dne něco pomatoval, ale možná měl strejda Trang jen
nějaký silný model tabáku…Jakmile jsme
dopili čaj, tak nás pán naložil do auta a odvezl do Queen Mini Hotelu, kde nás
ubytoval za 400 000 dongů na dva dny a záhy nabídl motorku na půjčení,
které měl zaparkované uvnitř hoteleu hned vedle auta a kuchyňské linky.
Ninh Binh - Queen Mini Hotel
Po náročné cestě jsme se osprchovali, abychom si připadali
alespoň malinkou chvilku neupocení. Tento stav ve Vietnamu trvá zpravidla pouze
několik krátkých minut. Naskočili jsme na motorku a já zjistil, že to není
automat, ale poloautomat a je třeba trochu řadit. Trochu jsem se toho bál, ale
šlo to – jako všechno ve Vietnamu. V první řadě jsme museli nakrmit naší
motorku a sehnat něco k obědu i pro nás. V obou případech to bylo
problematické – bylo kolem oběda a nikdo nepracuje, ale nakonec se nám podařilo
objevit jeden otevřený krámek, kde nám udělali Pho.
Po jídle jsme rychle vyrazili pryč z města Ninh Binh,
přímo k zátoce Tam Coc, ale bez zaplacení nás paní nechtěla pustit přes
vrátnici, a proto jsme se otočili a vyrazili na motorce mezi pole a jiné
kopečky.
Rýžová pole v okolí zátoky Tam Coc
Konečně jsme se dostali na venkov, kde si jízdu na motorce
opravdu užívám. Zastavili jsme u chrámového komplexu, kde jsme vystoupali na
dračí horu, abychom se rozhlédli do širého okolí. Na vršku hory jsme potkali
Čechy, ale neměli jsme chuť se družit a raději jsme si užívali výhledy na
okolní krásy. Vzpomněl jsem si, že se v této zátoce natáčel film Indočína.
Počasí se začalo trochu kazit – pršet, a proto jsme sestoupili po strmém
schodišti opět dolů a prozkoumali přilehlé jeskyně v chrámovém komplexu.
Chrámový komplex
Chrámový komplex
Chrámový komplex
Ninh Binh - Tam Coc
V cestě jsme pokračovali dál a dál až se kopcovitá
venkovská krajina změnila v širokou silnici a dojeli jsme na obrovské
prostranství, pravděpodobně někdo v Hoa Lu, kde jsme zastavili u řeky a
dali si cukrovou třtinu. Cestou zpět jsme se zastavili ve městě na sushi a bylo
to opravdu nejhorší sushi, které jsme kdy jedli. Po sléze jsme zjistili, že to
nebylo sushi, ale kimbap – což je korejská obdoba sushi.
Hoa Lu - divné sushi "kimbap"
V podvečer jsme se ještě jednou vrátili až
k vrátnici, za kterou se nachází zátoka Tam Coc. Vrátnice byla otevřená a
tak jsme pokračovali dál mezi rýžová políčka. Potkali jsme, zde paní, která nám
nabídla na zítřek projížďku v lodičce za poloviční cenu s tím, že na
vrátnici nemáme nic platit – jen máme přidat plyn a rychle projet. Schůzka je
domluvená na 10:00 mezi rýžovými poličky u stromu, tak jsem zvědavý, zda toto
místo zítra najdeme.
kdesi v zátoce Tam Coc
kdesi v zátoce Tam Coc
Cestou zpět ještě zastavujeme mezi políčky a fotíme
rozkvetlé lekníny, stovky hus a kachen, které před námi utíkají. Ve městě jsme ještě
zastavili na kávu v krámku plném koček a za úplné tmy dorazili do hotelu. Takže
vyčůrat a spát – zítra je taky den.
Něco málo úvodem k Danangu, kam jsme právě dorazili.
Danang je město ve středním Vietnamu, které čítá okolo 1 milionu obyvatel a je čtvrtým největším městem a třetím největším námořním přístavem Vietnamu. Největší atrakcí města je Muzeum čamského sochařství, založené Francouzi již v r. 1915. Za francouzské koloniální správy byl Danang znám pod názvem Tourane. Právě odstřelováním tohoto města z děl začalo v r. 1858 francouzské dobývání vietnamského území. V době americké války ve Vietnamu (60. léta 20. století) tu Spojené státy americké zřídily svou největší vojenskou základnu v Indočíně. V roce 1975 bylo město znovu dobyto severovietnamskou armádou a dnes plní roli metropole středního Vietnamu.
Nejenom v Danangu, ale na celém území Vietnamu se především
díky válečným konfliktům natočilo mnoho kvalitních filmů o Vietnamu. Některé
z nich opravdu stojí za zhlédnutí:
Jak už jsem předeslal v minulém článku, cesta do
Danangu byla opravdu děsivá, ale nakonec se nám podařilo ve zdraví i
s krosnami vystoupit na autobusovém nádraží. Na autobusovém nádraží se na
nás okamžitě sesypali všichni naháněči a nabízeči z širého okolí. Trang to
vyřešila takticky po svém a odešla na záchod. Sice jsme ve Vietnamu již nějaký
ten pátek, ale stále nerozumím ani slovo. Nakonec si domlouváme odvoz na
vlakové nádraží v Danangu – najímáme řidiče s motorku (XE OM) za
50 000 dongů, ale protože jsme dva s dvěma krosnami, musíme se poprvé
při cestování rozdělit a důvěřovat řidičům, že nás oba odvezou na správné
vlakové nádraží. Dle mapy by to měl být kousek, ale město je klasicky
neuvěřitelně zasekané, navíc já s řidičem jedu první a přes krosnu se
nemůžu otáčet, jestli Trang jede za námi. Po chvíli čekaní před vlakovým
nádražím, se konečně objevila motorka s Trang. Měl jsem radost, protože
přijít o svojí Vietnamku ve Vietnamu za takových podmínek by bylo opravdu
hloupé.
Na vlakovém nádraží pospícháme rychle koupit jízdenky na
noční vlak do Ninh Binh. Vzdálenost mezi městy Danang a Ninh Binh je opravdu
obrovská - ještě větší než mezi Nha Trang a Danang, kterou jsme podstoupili
dnešní noc. Původním plánem byl přelet, ale letenky výrazně podražili, a proto
volíme levnější nekomfortnější variantu, ale plnou zážitků a zkušeností -
člověk totiž neplatí za noc v hotelu a neztrácí den nejrůznějšími
přejezdy. Je ráno, takže koupit lístky na večer nebude problém – kupujeme
poslední dva lístky do klimatizovaného vlaku!!! Máme neuvěřitelnou kliku. Čeká
nás nejdelší cesta po pobřeží Vietnamu. Ve vlaku strávíme 15 hodin a 20 minut,
pokud nenastanou žádné komplikace.
Před vlakovým nádražím jsme si půjčili motorku za
110 000 (dostali jsme slevu 40 000, protože jsme Češi). Je to asi
největší, resp. nejdelší motorka, kterou jsem kdy řídil. Je to stařeček, trochu
rozbitý, sem tam je nějaká páčka ulomená, ale palivoměr funguje. Opět řešíme
problém s krosnami, ale ten je záhy vyřešen, protože krosny si můžeme
nechat u přilehlého krámku s občerstvením (prostě na ulici). Přebalujeme
sebou jen to nejnutnější a nejdražší a vyrážíme hledat potravu do rušných
uliček Danangu.
Náš zapůjčený stařeček
Zastavili jsme v rodinném restauračním podniku, který
majitelé provozují v místnůstce, která připomíná garáž. Nachystali nám
výborné jídlo za pár peněz, pro kávu zaběhli přes ulici a ještě poradili, kam
se musíme v Danangu podívat. Tomu se říká péče o zákazníka.
Lady Budha
Nejprve vyrážíme na posvátné místo, které se rozkládá na
kopci za městem. Dominantou tohoto místa je velká socha budhy, resp. LADY BUDHY,
za kterou se nachází chrám se zahradou, kde jezírka plná leknínů, bonsaje a
spousta turistů. Je kolem oběda a dělá se neuvěřitelné horko, a proto se
vydáváme prozkoumat okolní kopce, kde se snad trochu ochladíme. Kopce jsou tak
strmé, že naše stařičká motorka má co dělat, abychom se vyškrábali na vršek.
Jak se dostaneme dolů, zatím netuším, – motorka špatně brzdí, ale tím nechci
Trang zbytečně znepokojovat. Konečně jsme dosáhli cíle a v pralese
objevili obrovský prastarý fíkovník a dokonce zahlédli jednu opici, která nám
přeběhla přes cestu.
chrám
fíkovník
Ze silnice jsme zahlédli liduprázdnou pláž. Zastavili jsme u
silnice, kde mladá Vietnamka prodávala občerstvení – motorku nám samozřejmě
pohlídá (prostě nic není problém), a tak jsme se vydali ze strže dolů
k moři skrze bující zeleň. Na pláži bylo šílené vedro, nebylo se kam
schovat – pouze v polorozbořeném rybářském domečku a moře bylo hluboké
hned u kraje, a proto se nešlo do vody vykydnout jako např. Nha Trangu, kde
jsme byli o den dříve.
cestou z hor
naše pláž
Náš další cíl v Danangu byli Mramorové hory. Naší
motorku jsme zaparkovali v krámku u místní prodejkyně mramoru. Přišlo nám,
že lidé se tu spíše než prodejem předmětů z mramoru živí hlídáním
zaparkovaných motorek. Po zaplacení vstupného jsme museli vystoupat po kamenitých
schodech až na vršek hory, kde se rozkládalo mnoho chrámků, bagod, soch budhů,
fontán, oltářů, modlitebních míst, jeskyní a vyhlídkových míst. Na nejvyšší
vyhlídce nám bylo asi nejlépe – výhled 360 stupňů a příjemně vanoucí vítr od
moře nám chvíli dovolil zapomenout na všude přítomné vedro.
Mramorové hory
chrám, budha, bonsaj
objetinky
Cestou zpět k motorce jsme se zastavili na schodech,
kde jsme při jídle nejrůznějšího nakoupeného ovoce pozorovali funící mladé
Vietnamce do schodů. Během jejich strastiplného výstupu se občas někdo zastavil
a chtěl se s námi vyfotit… Cestou z Mramorových hor jsme se zastavili
v pouliční restauraci na Pho, které bylo šíleně pálivé. Dokoupili jsme
zásobu jídla, ovoce a pití do vlaku, a jelikož motorka měla bezednou nádrž,
lítali jsme po městě sem a tam, dokud nám nejel vláček.
pho
Motorku jsme vrátili na domluveném místě, krosny čekali na
stejném místě, takže vzhůru do klimatizovaného vlaku na více než 15 hodinovou
jízdu vlakem. Po pár hodinách jízdy zjišťujeme, že klimatizace opět nejde a
záchodky jsou ucpané a neodtékají. Minimálně prvních 150 km si troufám říct, že
jsme nejeli snad ani po kolejích, ale po podobně rozestavěné silnici jako
předchozí noc, kdy jsme cestovali autobusem. Nakonec rachot a rány naznačující
jednoznačné vykolejení celého vlaku ustály a mohli jsme se pokusit spát. V noci
už spíme na „Vietnamce“, kde se dá, tak aby měl každý svoji dvousedačku až
k ránu se slezeme zase k sobě.
Nejdelší cesta, kterou jsme ve Vietnamu podstoupili je za
námi a my jsme v Ninh Binh. Bohužel se nám čas neskutečně krátí, ale
pokoušíme si to nepřipouštět.
