Něco málo úvodem k Danangu, kam jsme právě dorazili.
Danang je město ve středním Vietnamu, které čítá okolo 1 milionu obyvatel a je čtvrtým největším městem a třetím největším námořním přístavem Vietnamu. Největší atrakcí města je Muzeum čamského sochařství, založené Francouzi již v r. 1915. Za francouzské koloniální správy byl Danang znám pod názvem Tourane. Právě odstřelováním tohoto města z děl začalo v r. 1858 francouzské dobývání vietnamského území. V době americké války ve Vietnamu (60. léta 20. století) tu Spojené státy americké zřídily svou největší vojenskou základnu v Indočíně. V roce 1975 bylo město znovu dobyto severovietnamskou armádou a dnes plní roli metropole středního Vietnamu.
Nejenom v Danangu, ale na celém území Vietnamu se především
díky válečným konfliktům natočilo mnoho kvalitních filmů o Vietnamu. Některé
z nich opravdu stojí za zhlédnutí:
 |
| Da Nang |
Jak už jsem předeslal v minulém článku, cesta do
Danangu byla opravdu děsivá, ale nakonec se nám podařilo ve zdraví i
s krosnami vystoupit na autobusovém nádraží. Na autobusovém nádraží se na
nás okamžitě sesypali všichni naháněči a nabízeči z širého okolí. Trang to
vyřešila takticky po svém a odešla na záchod. Sice jsme ve Vietnamu již nějaký
ten pátek, ale stále nerozumím ani slovo. Nakonec si domlouváme odvoz na
vlakové nádraží v Danangu – najímáme řidiče s motorku (
XE OM) za
50 000 dongů, ale protože jsme dva s dvěma krosnami, musíme se poprvé
při cestování rozdělit a důvěřovat řidičům, že nás oba odvezou na správné
vlakové nádraží. Dle mapy by to měl být kousek, ale město je klasicky
neuvěřitelně zasekané, navíc já s řidičem jedu první a přes krosnu se
nemůžu otáčet, jestli Trang jede za námi. Po chvíli čekaní před vlakovým
nádražím, se konečně objevila motorka s Trang. Měl jsem radost, protože
přijít o svojí Vietnamku ve Vietnamu za takových podmínek by bylo opravdu
hloupé.
Na vlakovém nádraží pospícháme rychle koupit
jízdenky na
noční vlak do Ninh Binh. Vzdálenost mezi městy Danang a Ninh Binh je opravdu
obrovská - ještě větší než mezi Nha Trang a Danang, kterou jsme podstoupili
dnešní noc. Původním plánem byl přelet, ale letenky výrazně podražili, a proto
volíme levnější nekomfortnější variantu, ale plnou zážitků a zkušeností -
člověk totiž neplatí za noc v hotelu a neztrácí den nejrůznějšími
přejezdy. Je ráno, takže koupit lístky na večer nebude problém – kupujeme
poslední dva lístky do klimatizovaného vlaku!!! Máme neuvěřitelnou kliku. Čeká
nás nejdelší cesta po pobřeží Vietnamu. Ve vlaku strávíme 15 hodin a 20 minut,
pokud nenastanou žádné komplikace.
Před vlakovým nádražím jsme si půjčili motorku za
110 000 (dostali jsme slevu 40 000, protože jsme Češi). Je to asi
největší, resp. nejdelší motorka, kterou jsem kdy řídil. Je to stařeček, trochu
rozbitý, sem tam je nějaká páčka ulomená, ale palivoměr funguje. Opět řešíme
problém s krosnami, ale ten je záhy vyřešen, protože krosny si můžeme
nechat u přilehlého krámku s občerstvením (prostě na ulici). Přebalujeme
sebou jen to nejnutnější a nejdražší a vyrážíme hledat potravu do rušných
uliček Danangu.
 |
| Náš zapůjčený stařeček |
Zastavili jsme v rodinném restauračním podniku, který
majitelé provozují v místnůstce, která připomíná garáž. Nachystali nám
výborné jídlo za pár peněz, pro kávu zaběhli přes ulici a ještě poradili, kam
se musíme v Danangu podívat. Tomu se říká péče o zákazníka.
 |
| Lady Budha |
Nejprve vyrážíme na posvátné místo, které se rozkládá na
kopci za městem. Dominantou tohoto místa je velká socha budhy, resp. LADY BUDHY,
za kterou se nachází chrám se zahradou, kde jezírka plná leknínů, bonsaje a
spousta turistů. Je kolem oběda a dělá se neuvěřitelné horko, a proto se
vydáváme prozkoumat okolní kopce, kde se snad trochu ochladíme. Kopce jsou tak
strmé, že naše stařičká motorka má co dělat, abychom se vyškrábali na vršek.
Jak se dostaneme dolů, zatím netuším, – motorka špatně brzdí, ale tím nechci
Trang zbytečně znepokojovat. Konečně jsme dosáhli cíle a v pralese
objevili obrovský prastarý fíkovník a dokonce zahlédli jednu opici, která nám
přeběhla přes cestu.
 |
| chrám |
 |
| fíkovník |
Ze silnice jsme zahlédli liduprázdnou pláž. Zastavili jsme u
silnice, kde mladá Vietnamka prodávala občerstvení – motorku nám samozřejmě
pohlídá (prostě nic není problém), a tak jsme se vydali ze strže dolů
k moři skrze bující zeleň. Na pláži bylo šílené vedro, nebylo se kam
schovat – pouze v polorozbořeném rybářském domečku a moře bylo hluboké
hned u kraje, a proto se nešlo do vody vykydnout jako např. Nha Trangu, kde
jsme byli o den dříve.
 |
| cestou z hor |
 |
| naše pláž |
Náš další cíl v Danangu byli
Mramorové hory. Naší
motorku jsme zaparkovali v krámku u místní prodejkyně mramoru. Přišlo nám,
že lidé se tu spíše než prodejem předmětů z mramoru živí hlídáním
zaparkovaných motorek. Po zaplacení vstupného jsme museli vystoupat po kamenitých
schodech až na vršek hory, kde se rozkládalo mnoho chrámků, bagod, soch budhů,
fontán, oltářů, modlitebních míst, jeskyní a vyhlídkových míst. Na nejvyšší
vyhlídce nám bylo asi nejlépe – výhled 360 stupňů a příjemně vanoucí vítr od
moře nám chvíli dovolil zapomenout na všude přítomné vedro.
 |
| Mramorové hory |
Motorku jsme vrátili na domluveném místě, krosny čekali na
stejném místě, takže vzhůru do klimatizovaného vlaku na více než 15 hodinovou
jízdu vlakem. Po pár hodinách jízdy zjišťujeme, že klimatizace opět nejde a
záchodky jsou ucpané a neodtékají. Minimálně prvních 150 km si troufám říct, že
jsme nejeli snad ani po kolejích, ale po podobně rozestavěné silnici jako
předchozí noc, kdy jsme cestovali autobusem. Nakonec rachot a rány naznačující
jednoznačné vykolejení celého vlaku ustály a mohli jsme se pokusit spát. V noci
už spíme na „Vietnamce“, kde se dá, tak aby měl každý svoji dvousedačku až
k ránu se slezeme zase k sobě.
Nejdelší cesta, kterou jsme ve Vietnamu podstoupili je za
námi a my jsme v Ninh Binh. Bohužel se nám čas neskutečně krátí, ale
pokoušíme si to nepřipouštět.
